To byl zase den. Před zápasem nic nasvědčovalo tomu, že by mělo přijít nějaké drama. Zápas I. A třídy, hraje první s posledním, to bude devadesát minut pohody, krásné góly, gentlemanské chování hráčů, prostě příjemně strávené odpoledne.První poločas do puntíku tyto předpovědi vyplnil. Domácí vedou dva nula, hosté bezzubě brání, v obraně jim hraje prošedivělý maník, který fotbal viděl akorát tak z rychlíku a ještě byla mlha. To domácí pochopili okamžitě a většinu útoků směřovali právě přes něj. Dobře udělali,  chvíli před půlí si chlapík popletl fotbal s volejbalem a úplně zbytečně zasmečoval. Hráč, který za ním nabíhal, by určitě neskóroval, maximálně by mohl nahrát před branku. Penalta jasná, žlutá za zmaření slibně se rozvíjející šance rovněž.

Šéfové komise sice striktně kouření v poločase zakazují, ale nedejte si jednu LM, když je na place taková pohodička…

Druhý poločas začal podobně jako první, tlakem domácích. Hosté ale v horku jakoby dostali druhou mízu, začínají kousat a snižují.  A je to tu. Domácí záložník hlavičkuje ve vápně, míč mu sklouzne po ruce. „Co je, pískej,“ ozve se mi za zády tak hlasitě, až mi málem povolí svěrače. Kdepak,  takovou ruku nebudu pískat ani náhodou, říkám s ledovým klidem kapitánovi hostů. Pro hosty je zápas jednou z posledních šancí, jak se dostat na nesestupové místečko, takže logicky bublá jako papiňák. Penalta by je dostala do hry. Ale bohužel.

Co čert nechtěl. O deset minut později druhá situace. Odražený míč skočí na ruku domácího obránce. Ten si ji ale tiskne k břichu, takže opět žádný hvizd, a opět velké emoce. Hráči hostů mávají rukama téměř jako organizovaná reklama na holandské větrné mlýny, slovník trenéra na lavičce hostů začíná přitvrzovat. Ale tahle ruka pískatelná nebyla, tu by možná nefoukl ani před lety Pepa Krula na Žižkově.

Poklidný fotbal je dávno v prachu, na hřišti se jiskří, jedna žluta střídá druhou. Tribuny bouří, střídačka hostů okousává plexisklo, prostě správné peklo. Ne že bych si to užíval, to tedy ne. Většina hráčů jsou známí, kamarádi, nedělá mi to radost. Je to prostě zápas-pecháček.

Aby toho nebylo málo, své si do průběhu zápasu o pár minutek později řekne i asistent na lajně, který zastaví v solidním brejku kapitána hostů kvůli ofsajdu. To už je na kouče hostů moc, areálem zaburácí hlasité „čur…ci“ a jelikož podobných „elementů“ na trávníků být více nemůže, zbytek zápasu sleduje trenér z tribuny.

Apokalypsa je dokonána deset minut před koncem, kdy hosté potřetí v zápase reklamují ruku. Já v tu chvíli ale nemám absolutně ani tušení, který hráč mohl rukou zahrát. Sluníčko do očí, postavení taky nic moc, prostě jsem žádný kontakt ruky a míče neviděl.  Takže nemám co pískat a frustrace hostů dosahuje vrcholu. Coby aktivní hráč se dobře dokážu vcítit do jejich pocitů a bez mučení přiznávám,  být na jejich místě, také bych asi v tu chvíli chtěl „vraždit“.

Zápas končí 4:2, hysterii na hřišti uzavře nádherná střela hostujícího kapitána a dvě rychlé branky domácích. S výjimkou kritických situací v penaltě hosté nemají výhrady, většina dokonce dokáže zklamání překousnout a přijde mi podat ruku.  Klobouk dolů před nimi.

Související články:
DENÍČEK PÍSKAČE: Nadávky, urážky… Pokaždé stejné divadlo. Jako v parlamentu"

DENÍČEK PÍSKAČE: Běhej ty červené vemeno, volali rodiče